Porod císařským řezem
Začátek nového života a to pro polohu koncem pánevním císařským řezem.
Tak a je tu den D. Den 18. 5. 2011. Probudím se a mám strach jaké to bude. Spousta holek mi říkalo, že to po císaři hodně bolí. Některé dokonce i prý hrozně bolela hlava. Mám nakázáno nic nejíst a do nemocnice se dostavit před 7 hodinou. Přítel si dá kafčo já dobalím poslední věci do své tašky. A výtahem pomalu sjíždíme do přízemí, kde vycházíme ven a nasedáme společně do auta a odjíždíme do porodnice. Můj strach se zvětšuje. Přítel ač se mě snaží uklidnit je snad více vystrašenný než já.
Tak a už jsme na místě. Vstupujeme do budovy porodnice a výtahu mačkáme číslo 3, které nás přiveze před porodní sály. Tak a stojím před dveřmi a mačkám zvonek. Naskakuje mi husí kůže. Ozve se sestřička a já ji hlásím, že jdu na plánovaného císaře. ZA chvíli vykoukne řekne at jdu dál. Vezme moje věci a já jdu dovnitř v domnění, že se pak ještě stihnu s miláčkem rozloučit. Sestra mě zavede do místnosti, kde jsou skříňky. Řekne mi, ať se svléknu do naha, věci uschovám do skříňky a jdu za ní. Tak a už jsem na vyšetřovně. Tam se mnou sestra i lékařka sepíší veškeré papíry. Lékařka mě ještě vnitřně vyšetří… a říká otevřená na dva cm. Jinak vše v pořádku. Vojtík stále otočený koncem pánevním dolů. Pak přijde sestra, odebere mi krev a napíchne flexilu do ruky. Pak přijde další sestra a vyholí mě, protože já už jsem to nějak nezvládala, se tam dole holit.
Za okamžik přijde další úplně jiná sestra a ta mě zapne na monitor. Jak tam tak ležím, na tom monitoru poslouchám srdíčko malého. Běhají mi hlavou myšlenky, jak se budu loučit s přítelem, že určitě budu plakat. Mno, přijde sestra, odpojí mě od monitoru, změří tlak a řekne, ať si schovám občanku a kartičku pojištovny a klíček odevzdám na recepci. Tak to vše udělám a za chvíli na mě houkne zřízenec, tak jdeme. Já na něj kouknu. Cože? Kam jdeme? Mno, pojďte za mnou. Přijdeme na sál. Kolena se mi začínají klepat, ne zimou, ale nervozitou. Za chvíli bude ten můj šmudla na světě a já se ani nestihla rozloučit s přítelem. Takže starosti z toho, že budu plakat byly zbytečné.
Zřízenec mi podá zelenou čapku, já si ji nasadím. A teď mi sestra říká, ať se pohodlně uložím na stůl. Pomalu si lehám… mé myšlenky jsou nepopsatelné, nemůžu uvěřit, že už je to tady. Do ruky my připojí kapačku, paní anestezioložka se mě ještě jednou zeptá, jak chci uspat. Jestli celkově nebo epiduralem. A já, protože jsem na ten epidural slyšela povětšinou záporné věci, chci celkovou narkózu. Začíná se mi klepat levá ruka. Sestřička se mě ptá, jestli je mi zima. A já, že ne, že jsem jen nervózní. Tak mi začali potírat břicho nějakou hnusnou smradlavou žlutou dezinfekcí. Za chvíli přijde další sestra a ta říká… teď vás zacévkuji, bude to nepříjemné. Můžu říct, že jsem o tom zavedení cévky ani nevěděla… žádná bolest, žádné štípání prostě nic.
Na obličej mi dávají masku a říkají, jdeme spinkat. Chvíle napětí… a už spím jako dudek. Operace začala přesně v 8:00 hodin. V 8:24 hodin se narodil můj synek Vojtíšek s porodní váhou 3530 g a s 50 cm. Já se probouzím… ptám se, jestli je to opravdu kluk… Z dálky slyším přítele jak mi děkuje a dává mi pusinku. Jsem hodně ospalá… skoro nevnímám, ale nic mě nebolí, to je zvláštní. Po pár hodinách se vzbudím. Dokonce mi přivezly i Vojtíka ukázat a poprvé mi ho přiložili na kojení. Čekám bolest, ale ta nepřichází… večer se za mnou stavuje přítel… povídáme si a rozplýváme se nad naším Vojtíškem. Sdělujeme si zážitky a jsme oba dva ti nejštastnější rodiče
Závěrem bych chtěla říct, že císařský řez byl pro mě procházka růžovým sadem. Nic mě nebolelo. Nejhorší ale bylo vstávání po císaři. To bolelo, ale dalo se to v klidu vydržet, nic hrozného. Celková má rekonvalescence byla úžasná. Ve středu o půlnoci jsem poprvé vstala z postele. Ve čtvrtek ráno jsem si už zašla sama i na wc. A odpoledne jsem už dokonce jezdila za svým Vojtíškem sama o patro výš, protože sem byla ještě na pooperačním pokoji. Takyj sem měla ten den 2 návštěvy, se kterými jsem jela taky o patro výš, ukázat Vojtíka. Takže si myslím, že pohoda. Ve čtvrtek jsem už ani nechtěla nic na bolest… Protože jak říkám, mě nic nebolelo… Takový porod bych přála každé z vás, které budete mít císařský řez. Vše aby se rychle hojilo a bylo to bezbolestné jako u mě